Rubriky
Čundry Geocaching

Čundr Zlatá stezka Českého ráje – 1. část

Mnichovo Hradiště – Turnov

Zlatou stezku Českého ráje jsem chtěl projít už delší dobu a teď se mi naskytnul volný víkend, tak jsem psal Elišce, jestli se nechce vydat se mnou. Nakonec to zlákalo i tátu, a tak vyrážíme v pátek po obědě autem na vlakovou zastávku Hrubá Skála. Cestou kolona, tak máme stres abychom chytili plánovaný vlak v 15 hodin do Turnova a Mnichova Hradiště odkud chceme vyrazit. Vlak má zpoždění, času dost, tak dáváme první pivo a zmrzlinu v sámošce blízko nádraží. Pohoda se ale zase mění v obavy, že nepočká rychlík Jizera, kterým se chceme svézt z Turnova do Mnichova hradiště. Pan průvodčí z RegioNovy ale volá, aby počkal, protože s námi přestupuje ještě 50 dětí.

Ve čtyři vystupujeme v Mnichově Hradišti, kde ještě prší, i když podle radaru to odchází. Je 16ºC. Na konec května docela kosa, ale to hlásili. Chceme hned vyrazit, tak nandaváme ponča a vyrážíme. Teda tátovo pončo zůstalo doma, tak nandavá aspoň plachtu, kterou mám pod sebe na bivak.
Páteční cíl je ujít 10km a spát na Staré hradě, kde je jeskyně, kterou na doporučuje Čtyřhranka v listingu keše GC5PQJ8, který je právě této Zlaté stezce Českým rájem věnovaná. Má to být jeskyně pro dva, snad se vejdeme.

V loukách za Mnichovým Hradištěm přestává pršet, vysvitá slunce a my sundaváme pláštěnky. Nastává čundrácká pohodička, ani nám moc nevadí, že louky jsou mokré a tráva po kolena nám namočí kalhoty.

Pod zříceninou Valečova je otevřené občerstvení, kde si dáváme pivo a polívku. Táta by rád papírovou mapu, aby měl větší perspektivu jak ta červená Českým rájem vede, než koukat do mobilu. Paní najde nějaký místní časopis, který má mapu s malým měřítkem uprostřed.
Před šestou vystoupáme na Valečov, kde se připravuje nějaký hudební festival. Při zvukové zkoušce zkoumáme skalní světničky a já hledám první ze 17 štítků potřebných k odlovení keše, jejíž trasa má kolem 100km.

Kromě toho, že chceme spát v jeskyni, tak jsem našel Restauraci Na krásné vyhlídce, která má mít otevřeno do 22h. Přemýšlíme v kolik asi končí kuchař, jestli náhodou nebude jen pivo a utopenec. Radši zrychlujeme, abychom kuchaře stihli.
Červená značka nás vede sevřeným údolím s popadanými stromy. Po dešti je tu skoro jak v tropech, komáři začínají kousat. Nahoře nám je ale odměnou krásny podvečerní výhled ze zříceniny hradu Klamorna. Rychle prohlížíme ruiny Píčova statku a pokračujeme na Drábské světničky. Jdeme po vrcholcích skal, které jsme viděli z dálnice a pak z vlaku. Výhledy jsou opravdu krásné!

Cestou potkáváme jen jednu dvojici, jinak máme známé Drábské světničky jen pro sebe. Potkáváme první schody na trase, které se Elišce moc nelíbí, ale postupně si zvyká. Chvilku okukujeme a fotíme Drábské světničky, ale protože už je skoro osm hodin, pokračujeme dál. Zavelel jsem totiž nebrat si moc jídla, že Český ráj je plný hospod. Doufám, že nám v noci v jeskyni nebude kručet v břiše hlady.

U Studeného průchodu si fotím další štítek a frčíme dál. Na krásnou vyhlídku už je to jen kousek. Vidíme auta na parkovišti, takže zavřeno není. Jenže auta mají na zrcátkách stužky a před restaurací je cedule “Dnes SVATBA”. Později táta vtipkuje, že to byla jedna z nejhorších chvil v jeho životě :). Servírka nás ale ujišťujě, že na terase být můžeme a večeři dostaneme! Zjišťujeme, že to bude dobrá večeře, restaurace a krásné vyhlídce má dražší, ale moc lákavé menu. Sice tu trochu studeně fouká, ale skvěle se najíme.

Mezitím se stmívá a my jdeme hledat jeskyni. Červená značka nás vede pořád těsně u hrany skal, tak musíme dávat pozor. Ze Staré hrady netrefujeme správnou cestičku k jeskyni, protože jako typický geocacher zahnu podle šipky na její souřadnice dřív. Musíme slézt trochu po svahu, ale objevujeme super bivakovací jeskyni kam se tři vejdeme.
Dobře najedeni si usteleme, dáváme Prosecco z plechu, co jsem nesl původně jako překvápko do vlaku, ale tam byl stres s přípojema, tak jsem na to zapomněl. Chvíli ještě kecáme ve spacácích a kolem jedenácté usínáme. Dnes se vše povedlo podle plánu.

Ráno krásně vyspalí dáváme kávu před jeskyní (vzal jsem vařič, ať tu těsně vedle turistické cesty a v CHKO nemusíme dělat oheň), já jdu ulovit kešku, táta kreslí a suší boty, Eliška zkoumá zříceninu Stará hrada. Od kešky vidím Trosky, kam chceme dnes dojít – 20km.

Červená značka nás vede kolem spousty dalších skal, přes lávky a schůdky. Eliška už si na ně zvykla, ale s batohy musíme být opatrní. Povídáme si o tom, jaké to asi bylo žít na hradě, kde vám může cokoliv upadnout 50m do údolí.
Po deváté slézáme do příhraz, kde je starý rekreační areál. Bazén už neláká ke koupání, jak bylo původně v plánu, když jsme ho viděli v mapě. Chladněji nevadí, táta se venku koupe snad od dubna. Zláká nás ale hospoda. I když číšník teprve křídou vypisuje jídelák na tabuli, udělá nám presso a pivo (ranní kafe už jsem měl a točili tu Turnov). Na mapě nemají nejlepší hodnocení, tak jim ho za ochotu trochu vylepšuji a řeč se stáčí k nesvobodě komunismu. Areál toho asi pamatuje dost.

Posilněni zahájíme strmý výstup zpátky na skály. Cestou zkoumáme horolezecké cesty, když se vydýcháváme. Ani to ale moc nebolelo a jsme nahoře. Pořizujeme foto na samospoušť u děravé skály a míříme na zříceninu Hynšta. Na rozcestí s modrou maskujeme batohy a chceme tam dojít půl kilometru bez nich. Nšjakým nedopatřením se ale po modré vydáváme na druhou stranu, což zjistíme asi po 300m. Jdem zpátky a usuzujeme, že Hynšta nám není souzena, i když teď už bychom jí trefili. Jsme těch zřícenin nějaký nabažený a spíš chceme jít dál po červené.

Děláme foto u obrovského buku přes cestu a pod zakázaným vrchem Sokolka, kde prý hnízdí sokolové, vycházíme z lesa. Začíná foukat a pršet, ale podle radaru nás zasáhne jen okraj přeháňky. I tak s Eliškou nandaváme ponča. O pár set metrů dál je ale pěkná autobusová zastávka s prodejnou zmrliny, kde se schováme. Zmrzlinárna je ještě zavřená, svačíme chleba a paštiku z vlastních zásob. Mezitím vysvitne slunce a kolem projíždí motorkáři, teda spíš tříkolkáři. Máváme si a oni troubí nebo zvoní jako tramvaj apod. Když nahodíme batohy, tak přijde rodinka otvírat zmrzlinárnu. Pán nám nabízí i pivo, ale my už jsme na odchodu a natěšení na plánovaný oběd pod hradem Kost.

Cesta na Kost ubíhá rychle. Prohlížíme si skalní byt Barborky, kde podle popisu žila nějaká rodina ještě do roku 1911! Museli mít pořád všechno vlhké. Svítí sluníčko a táta by se chtěl vykoupat ještě před obědem. Myslím si, že rybník za Kostí je hezčí a větší než ten pod skalním bytem, nechávám se ale přemluvit a kopřivami lezeme na písečnou plážičku. Záhy zjišťujeme, že plážička je vlastně součást rybníka, který je o metr vypuštěn. Tak se s pulcema koupeme ve vodě po kolena, ale je to osvěžující.

U Kosti nás trochu vypeče rekonstrukce mostu, takže musíme přes nádvoří zpátky a pod hradem do hospody. Podle názvu je to Hotel Podkost, ale gastronomie oproti včerejšku na dost nízké úrovni, navíc tu neberou karty. Po zaplacení nám zbývá 400Kč. Tohle jsme trochu podcenili. Zkoumám mapu a zjišťuji, že kolem Trosek asi budou všechny hospody zavřené až tam přijdeme. Ve vedlejší vesnici Libošovice ale nacházím koloniál, který bude do čtyř otevřený. Vyrážíme z Kosti a jsme rádi, že jsme se vykoupali v předchozím rybníce, protože Bílý rybník za Kostí je vypuštěn.
Jdeme krásným údolím podobným známému Plakánku a na konci na nás po 2km vykoukne kostelík v Libošovicích. Koloniál je spojen s krásnou kavárnou, kde dokonce můžeme zaplatit kartou, když to bude trochu větší útrata. Kupujeme si něco na večer, dáváme kávu a koláček a sledujeme místní cvrkot.

Za Libošovicemi nás zláká prosluněná louka k siestě, protože podle mapy pak zalezeme do údolí Žehrovky. Ještě než k ní dojdeme všímáme se lepší kvality pískovce. Dokonce nacházíme i bývalý lom s asi kamenickou místností ve skále.

Červená nás dovede k Žehrovce a srubu El Toro. Jsou u něj cedule s různými zákazy a někdo tu je. Zdravíme čundrácké “Ahoj”, prohlížíme si totem a hezkou studánku, ze které nám dovolí nabrat vodu. Místo pěkné, ale my ty sruby nemáme moc rádi. Zdá se nám, že si tak nějaká trampská osada zabere místo a štve je, že tam někdo chodí. Tady je to podle zákazových papírů a plotu z klád dost jasné. My jsme radši Tuláci, co po sobě nic nenechají, když někde přespí.

Dalším pěkným údolím podobným Plakánku jdeme kolem několika dalších pramenů do Podsemína, kde je mlýn a kamenný most. Kousek dál potom jeskyně, kterou Čtyřhranka zmiňuje jako další možné místo na přespání. Je hned vedle červené a je brzy. Náš plán jsou pořád Trosky.

V Nebákově se rozhodujeme jestli lézt na zříceninu a dát si tam odpočinek. Podle mapy z hradu ale nezbyl ani kámen, tak jdeme k mlýnu a jakémusi rekreačnímu areálu. Hospoda vypadá zavřená, ale drze lezu dovnitř a ptám se na zmrzlinu a pivo. Paní nám to prodá, cyklo slovákům, kteří přijeli těsně po nás už ale ne, protože si sedla k večeří. Kocháme se pěkným kamenným mlýnem a zkoumáme pohledem nánosy různých květináčů, koberečků a jiných ozdob na hospodě.
Od nebákovského mlýna stoupáme po historické cestě, ve které jsou vyjeté koleje od povozů, které sem vozily obilí. Nebo si to aspoň myslíme. V cestě se, kromě pískovce, začíná objevovat čedič, a když vylezeme nahoru máme Trosky jako na dlani.

Stoupáme k Troskám kolem tábořiště Svitačka. Není tu žádný plot, každý se může zabydlet se stanem nebo karavanem a využít zázemí – WC, sprcha, kuchyňka s rychlovarkou, posezení. Večer přijde paní vybrat nocležné. Přijde nám to sympatické, využíváme WC a do prasátka dáváme nějaké drobné. Potkáváme i tu paní, která povídá, jak některé návštěvníky musí občas krotit s nočním klidem, jinak se ale zdá, že to funguje.
Svítí podvečerní slunce a my stoupáme na Trosky mezi ohradníky s kravami. Ohradníky nejsou moc vysoké a některé krávy jsou spíš bejci. Naštěstí o nás nemají moc zájem.
Restaurace u parkoviště pod Troskami je otevřená, i když jsem si podle internetu myslel, že nebude. Venku ale cedule, že neberou karty. Táta se jde zeptat, jestli ten terminál přece jen nemají. Nemají. Asi šetří po koronaviru. Když už jsme ale vevnitř, tak si dáváme pivo, utopence a Eliška hnusný vývar. Je tu puštěný hokej a Češi prohrávají s Kanadou 6:1. Platíme všemi drobnými, co najdeme a mizíme. Pod mraky se objevuje západ slunce, v dálce prší na Ještěd.

Dnešní cíl dosažen, jdeme hledat místo na spaní někde v lese kolem Hlavaté skály. Vybíráme si bezejmený borovicový pahorek na vrchu skalek, kam ještě dopadají paprsky zapadajícího slunce. Docela se ale ochlazuje a pofukuje, tak si stavíme přístřešek z plachty. Večeře na vařiči, zkouším Adventure menu. Kuřecí fajitas s rýží dobré. V koloniálu si každý koupil něco na večer – táta malé víno, já Braníčka a Eliška má ještě jedno prosecco ze včera.
Pak už zalézáme do spacáků, což je trochu složité, protože jsme záměrně udělali přístřešek nízký, aby nám tam neprotahovalo. Přesto v něm prý trochu fouká na hlavu, tak ho ještě vylepšuji pončama ze strany. Očka moc nesedí, tak mi trvá, než to přivážu. Eliška mi pomáhá a svítí mi baterkou do očí přes plachtu. Tak se aspoň před spaním ještě zasmějeme.

Podle aplikace na počasí v mobilu je v půl osmé, kdy vstáváme, 8ºC. V noci muselo být ještě míň. Mě a Elišku k ránu trochu zábly nohy. Na letní spacák je možná ještě trochu brzo. Vaříme ale kafe a snídáme, což nás zahřeje. Zabalíme a kus pod kopečkem, který jsme podle snídaně a měsíce května interně pojmenovali Májka, se loučíme. Táta s Eliškou potřebují být dřív doma, tak seběhnou na nádraží Hrubá Skála k autu.

Já se u rybníka Vidlák zase napojím na červenou a chci dojít do Turnova. Mám to nějakých 14km a cestou ještě dva štítky pro kešku. U studánky ve Věžickém údolí si nabírám vodu a po docela nudné lesní cestě pomalu ale jistě stoupám 4km na Hrubou skálu.
Tady mě překvapuje, že i za vstup na nádvoří chtějí 50Kč. Před pár lety jsem tam byl i s kolem. Karty samozřejmě neberou, tak slečnu přemluvím, že si udělám jen jedno selfiečko a půjdu dál. Vstup je mi povolen a za ušetřené drobáky si kupuji ve stánku pivo. Před myší dírou k Adamovu loži svačím na sluníčku paštiku a chleba. Kromě hotových peněz mi dochází baterka jak v telefonu, tak v powerbance. Její solární panýlek se snažím co nejvíc nastavovat slunci, aby se trochu nabila.

Pokračuji místy, která už znám z dřívějška. Adamovo lože pořád stejné, kešku tu mám ulovenou. Arboretum kousek dál pěkně kvete, tak jím procházím. U vyhlídky na kapelu si fotím předposlední štítek.
Z vyhlídky U Lvíčka je vidět kopec Kozákov (744 m.n.m) – nejvyšší kopec Českého ráje. Tam půjdeme někdy na další etapě z Turnova do Jičína.

Před Valdštejnem potkávám nějakou místní holku se psem. Má docela velký batoh, tak ji zdravím čundráckým “Ahoj”. Ona mě taky, ale v batohu má asi jen hodně pamlsků pro psa. Jinak chodí na jednodenní výlety. Cestou na Valdštejn si povídáme o Českém ráji a na Valdštejně mi doporučuje, že tu mají dobré pivo. Tak ještě vyštrachám 40Kč a dávám pauzu při které hledám vlak. Z Turnova mi to jede přesně za hodinu a mapa ukazuje, že cesta by trvala 57 minut. Rozhoduji se jet vlakem o 2h později, zvolňuji tempo a jdu na rozhlednu Hlavatice, kde už jsme s dětmi taky byli.
Cestou si fotím desátý štítek pro kešku. Poslední v této etapě.

Pauza a výhled z Hlavatice na Turnov a sídliště Výšinka, kde měla ségra byt, když tu studovala šperkařskou školu. A my do něj jezdili o víkendech a výletovali po Českém ráji.
Pod hlavaticí u dřevěných soch dojídám poslední zbytky jídla a pak už začne město a asfaltové cesty, které nejsou moc příjemné. Mám ale čas, tak nespěchám. Pod silničním mostem nedaleko nádraží se loučím se Zlatou stezkou Českého ráje – turistickou červenou. V Turnově už zas všude normálně berou karty, tak si kupuji kebab a pivo do vlaku, na lavičce v parku ho půlku sním a beru si poslední čisté tričko. No a pak už jen samý zpožděný vlak domů.

Byl to super čundr, těším se na další etapu! Díky Čtyřhrance za pěkně vymyšlenou keš s tipama na bivakovací místa.

P.s.: úvodní obrázek je na šikmo, protože stativem byla skála, která je i na horním okraji vidět. Ale je to tak vlastně pěkný, tak jsem ten horizont už nerovnal 🙂

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *