Čundr na Vrahův potok

Koncem roku se v THC plánoval čundr, ale nějak se neuskutečnil. My ale už byli natěšení do lesa, tak jsme vyrazili ve třech: Lukáš, Petr a Eliška. Cílem bylo prozkoumat Vrahův potok.

Začátkem roku 2016 se dost ochladilo, teploty spadly k nule a dokonce byl vidět i nějký sníh. To se úplně nelíbilo Elišce, ale táta ji zlanařil ještě před tím, než se stihla podívat z ráno okna. Pohled na šedivé nebe by ji totiž mohl odradit. To se ale nestalo a Eliška se pustila do balení.
Sraz jsme měli ve vlaku, který nakonec všichni stihli, i když to tak při balení na Karlíku prý nevypadalo. V Zadní Třebani jsme přestoupili na lokálku a ujížděli na Brdy. Svezli jsme se ale jen 15 min a už vystupovali ve Skuhrově pod Brdy a zamířili do vesničky Leč. Zde mají moc pěkný rybník, o kolo kterého jsme prošli a přes pole se dostali do Hatí. Tady jsme trochu doufali, že by už mohla být otevřena hospoda, kde bychom si s chutí dali oběd, ale to se ukázalo jako naivní. Ještě jsme měli plán B, najít dům bývalé Tulačky Bezinky a zaťukat, jestli zrovna nevaří guláš. Pak jsme to ale zavrhli a vyrazili směrem k lesu na oběd z vlastních (nevelkých) zásob. Vtipné bylo, že Bezinku jsme potkali, jak se s manželem vraceli z procházky. Prý opravdu vařila guláš, ale ještě by to trvalo minimálně hodinu, takže jsme si popřáli hezký nový rok a zamířili k osadě Westend.

Loni jsme sledovali seriál Zvláštní znamení touha, který dokumentuje tramping v Čechách. Ale je to jiný tramping, než známe my Tuláci. Osady, chaty, nohejbal atd. Nicméně právě na Westendu má chajdu Marko Čermák, který v seriálu řekl mě nejsympatičtější větu, když na stůl položil USku a pronesl, že: „Kdo jí občas nesbalí a nevyrazí do lesa, tak je prd tramp!“
Čím jsme se nořili víc do lesa, tím menší byly chatky, ubývalo betonu a přibývalo dřeva. Ale my Tuláci máme stejně radši obyčejná tábořiště s ohništěm a pár lavičkama, která může použít každý. Žádné zabírání pěkných údolí chatkama. Proto jsme byli rádi, že osada skončila a my si užívali lesa kolem Vrahova potoka a hledali ohniště, kde bychom si udělali oběd.

Trochu jsme se rozdělili, abychom neminuli kemp Bílé skály, který se tu taky má nacházet. Lezli jsme po svazích nad potokem i kolem něj, až jsme objevili Andyho lágr, což bylo nějaké potlachoviště v otevřeném lese, ale kousek nad tím je pěkný kemp Carcaio, kde jsme konečně rozdělali oheň a dali si oběd. Čínskou polívku a „steak socialismu“ – luncheonmeat. V průběhu hodování se objevila rodinka, která si sem přišla opéct buřty, tak jsme se seznámili a nabídli si navzájem svoje dobroty.

Na Carcaiu jsme se rozhodli přespat, protože to byl kemp pěkně udělaný na zimu (nízké ohniště, aby hřálo na nohy, lavičky, podnožky na sušení nohou v ponožkách), ale ještě jsme pořád neobjevili Bílé skály. To jsme se rozhodli po obědě napravit, nechali jsme batohy na místě a vydali se ještě proti proudu Vrahova potoka. Tam, kde potok přechází cyklostezka, je bývalý lom. Jeli jsme kolem něho na kole, nad ním jsme mnohokrát šli pěšky cestou k základně, ale v něm jsme nikdy nebyli. A právě tady je velký kemp Bílá skála.

Po návratu na Carcaio z rodinky zůstal Vašek a Viktor, se kterými jsme docela dlouho povídali. Taky nám zahráli pár pěkných písniček na kytaru, protože jsou hudebníci. Při tom jsme pekli kuře, které bylo ráno na Karlíku vytaženo z mrazáku. Táta ho rozpůlil za pomocí nože a kamene, a pak jsme ho na roštu otáčeli asi do 20h. Pak už bylo kupodivu k jídlu, dali jsme ochutnat Vaškovi a Viktorovi, kteří pak museli jít uklízet aparaturu ze Silvestra do Svinařského sálu. Dali jsme ještě pár čajů, Eliška si vzpoměla na placatku griotky, táta zahrál pár písniček, a šli jsme si ustlat. Postavili jsme si tři hrobečky vedle sebe, nad sebe pro všechny případy natáhli plachtu a zalezli si. Ve spacácích probíhala ještě nějaká vyprávění o tom, kde se kdy komu udělalo nevolno (vesměs po požití alkoholu), což tady rozebírat nemusíme:).

V noci všem bylo teplo, a tak jsme se vzbudili až v 10:15. Můj teploměr v noci naměřil nejnižší teplotu 0,5°C, což na zimní čundr nic moc. Se zbytkem rodiny jsme se dohodli na obědě U Zrzavého Paviána, takže jsme posnídali, táta se vykoupal v potoce, já nařezal menší soušku na doplnění dřeva pro další čundráky, a vyrazili jsme do civilizace. Řízek „U Pávoše“ byl pak pěkným zakončením čundru.

Tátova kronika:

Fotogalerie:

Zpětně jsem dohledal, že kemp Carcaio jsme objevili již před 10 lety. Pár fotek z toho čundru:

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *